Tento blog je osobnou stránkou, ktorá nevyjadruje pozície a názory žiadnej konkrétnej skupiny, ale výlučne jeho autora.

štvrtok 22. júla 2010

Podivuhodný text Gustava Meyrinka

Fantastický text, na ktorý som zabudol, a ktorý mi pripomenul Arjunai (dakujem!) text prevzatý z Gnosis9.net.

Gustav Meyrink, vlastním jménem Gustav Meyer, se narodil 19. ledna 1868 ve Vídni. Část svého života prožil v Praze, která ho hluboce okouzlila a stala se mu neutuchajícím zdrojem inspirace. Svůj vřelý vztah k našemu hlavnímu městu vyjádřil například v povídce "Neviditelná Praha". Také jeho nejslavnější román "Golem" (1913) se odehrává v pražském židovském ghetu. Druhou polovinu svého života zasvětil Meyrink mystice, o níž nejenom psal, ale také ji na sobě praktikoval. Byl v kontaktu s řadou českých, rakouských i německých mystiků a okultistů. Gustav Meyrink zemřel při východu Slunce 4. prosince 1932 v německém Starnbergu. Následující text je výňatkem z románu Zelená tvář (1916).
***

Víc než tisíciletí se lidé učili odhalovat zákony přírody a přírodu využívat. Blaze těm, kdož si uvědomili a pochopili smysl této práce, totiž, že vnitřní zákon je stejný jako zákon vnější, jen o oktávu vyšší. Ti budou povoláni ke sklizni - ostatní zůstanou čeledíny robotujícími na půdě, s tváří skloněnou k zemi.

Klíč, který nás učinil pány vnitřní přírody, je rezavý už od potopy. Nazývá se bdění. Bdění, toť vše.

Člověk je pevně přesvědčen o tom, že bdí, ale ve skutečnosti je chycen v síti spánku a snu, kterou si sám utkal. Čím se tato síť více svírá, tím mocněji vládne spánek. Ti, kdož jsou chyceni do ok jeho sítě, jsou spáči, kteří kráčejí životem jako stáda hovad vedených na jatka, lhostejných a bez myšlenek.

Snivci vidí oky sítě zamřížovaný svět, vnímají jen klamavé otvory, jednají podle toho, a nevědí, že tyto obrazy jsou prostě jen nesmyslné trosky obrovského celku.

Tito snivci nejsou, jak se snad domníváš, fantastové či básníci, jsou to pracovníci, ti, kteří si nikdy nedají pokoj, ti, které hlodá posedlost činnosti. Podobají se ohavným broukům, kteří šplhají pracně podél hladké trubky, a když vylezou konečně nahoru, pohrouží se do ní. Říkají, že bdí, ale to, co pokládají za život, je ve skutečnosti jen sen určený předem až do podrobností a zcela vyňatý z působení jejich vůle.

Byli a ještě jsou někteří lidé, kteří dobře věděli, že sní, průkopníci, kteří postoupili až k pevnostem, za nimiž se skrývá věčné bdící Já - lidé vidoucí jako Descartes, Schopenhauer a Kant. Ale neměli zbraně nutné k dobytí pevnosti a jejich volání do boje neprobudilo spáče.

Bdění, toť vše.

První krok k tomuto cíli je tak jednoduchý, že ho může učinit každé dítě. Jenom ten, kdo má vyšinutého ducha, zapomněl, jak se chodí, a trčí ochrnutý na svých dvou nohách, protože se nechce obejít bez berlí, které zdědil po svých předchůdcích.

Bdění, toť vše.

Bdi ve všem, co děláš! Nepokládej se za už probuzeného. Nikoli, ty spíš a sníš.

Seber všechny své síly a nech na okamžik proudit svým tělem tento pocit: Teď bdím!

Jestliže se ti to podaří, okamžitě poznáš, že stav, ve kterém jsi byl, se ti projeví jako dřímota a spánek.

To je první váhavý krok na dlouhé, předlouhé cestě, která vede od otroctví k všemohoucnosti.

Tímto způsobem kráčej od probuzení k probuzení.

Neexistuje pak znepokojivá myšlenka, kterou bys nemohl zapudit. Zůstane v pozadí a nemůže tě už dostihnout. Prostíráš se nad ní, jako se koruna stromů tyčí nad suchými větvemi.

Bolesti se od tebe vzdalují jako suché listí, když toto bdění pronikne rovněž tvým tělem.

Ledové koupele bráhmanů, probdělé noci žáků Buddhových a křesťanských asketů, trýznění indických fakírů nejsou ničím jiným než ustrnulými obřady ukazujícími, že tam se kdysi tyčil chrám těch, kdož usilovali bdít.

Čti svatá písma všech národů země. Středem každého z nich prochází jako červená nit skrytá věda bdění. Je to žebřík Jakubův, toho Jakuba, který bojuje celou "noc" s andělem Páně, až přijde "den" a on dosáhne vítězství.

Musíš stoupat od příčky k příčce probudilosti, chceš-li zdolat smrt.

Už spodní příčka se nazývá génius.

Jak máme nazývat příčky vyšší? Dav je nezná, jsou pokládány za legendy.

Na této cestě k probuzení bude prvním nepřítelem, na kterého narazíš, tvé vlastní tělo. Bude s tebou zápolit až do prvního ranního kuropění. Ale zpozoruješ-li úsvit věčného bdění, který tě vzdaluje od náměsíčníků, domnívajících se, že jsou lidé, a nevědoucích, že jsou spícími bohy, pak spánek tvého těla také zmizí a vesmír ti bude podroben.

Pak budeš moci konat zázraky, budeš-li chtít, a nebudeš už nucen jako pokorný otrok čekat, až nějaký krutý falešný bůh se slituje, aby tě zahrnul dary nebo aby ti sťal hlavu.

Štěstí dobrého věrného psa, totiž sloužit nějakému pánu, přirozeně už pro tebe nebude existovat - ale buď upřímný sám k sobě: Chtěl bys i teď měnit se svým psem?

Nenechej se zastrašit obavami, že bys nedospěl k cíli v tomto životě. Ten, kdo našel cestu, se vrací stále na tento svět s vnitřní zralostí, která mu umožňuje pokračovat v práci. Rodí se jako "génius".

Stezka, kterou ti ukazuji, je poseta podivnými událostmi: Mrtví, které jsi znal, povstanou a budou k tobě mluvit! Jsou to jen obrazy! Světelné obrysy se ti zjeví a budou ti žehnat. Jsou to jen obrazy, tvary exaltované tvým tělem, které pod vlivem tvé proměněné vůle odumře magickou smrtí a stane se duchem, jako když se led zasažený ohněm rozpouští v páru.

Až se zbavíš mrtvoly v sobě, pak teprve budeš moci říci: Teď se ode mne spánek vzdálil navždy.

Pak se stane zázrak, kterému lidé nemohou věřit - protože oklamáni svými smysly nechápou, že hmota a síla jsou totéž - a neuvěří ani zázraku, že i když tě pohřbí do země, nebude v rakvi mrtvola.

Teprve pak budeš moci rozlišit, co je skutečnost a co je zdání. Ten, koho potkáš, bude moci být pouze jedním z těch, kdož se vydali na cestu před tebou.

Všichni ostatní jsou jen stíny.

Až do té chvíle nevíš, zda jsi tvor nejšťastnější nebo nejnešťastnější. Ale neboj se ničeho, ani jeden z těch, kdož se pustil stezkou bdění, i když zabloudil, nebyl opuštěn svými vůdci.

Chci ti dát znamení, po němž poznáš, zda nějaký zjev je skutečnost nebo obraz: Jestliže se k tobě blíží, jestliže se tvé vědomí kalí, jestliže věci vnějšího světa jsou neurčité nebo mizí, nedůvěřuj. Měj se na pozoru! Zjevení je jen částí tebe. Jestliže mu nerozumíš, je to jen přízrak bez podstaty, zloděj, který pohlcuje část tvého života.

Zloději, kteří kradou sílu duše, jsou horší než zloději světští. Přitahují tě jako bludičky do bažin klamavé naděje, aby tě zanechali samotného v tmách, kde zmizíš navždy.

Nenech se zaslepit žádným zázrakem, který pro tebe zdánlivě konají, a žádným svatým jménem, které si přisvojují, žádným proroctvím, které vyjadřují, ani když se uskuteční. Jsou to tvoji úhlavní nepřátelé vyhnaní z pekla tvého vlastního těla a s nimi bojuješ o nadvládu.

Věz, že zázračné síly, které oni ovládají, jsou tvé vlastní síly, které ti odcizili, aby tě udrželi v otroctví. Nemohou žít mimo tvůj život, ale pokud je přemůžeš, zhroutí se jako němé a poddajné nástroje, kterých můžeš použít podle své potřeby.

Nesčetné jsou oběti, které způsobili mezi lidmi. Čti historii vizionářů a sektářů a dozvíš se, že stezka, kterou sleduješ, je poseta lebkami.

Lidstvo proti nim bezděčně postavilo zeď - materialismus. Tato zeď je ochrana, která nezklame, je to obraz těla, ale je to také zeď vězení, která brání v pohledu.

Dnes jsou rozptýleni a fénix tvého života ožívá z popela, v němž ležel dlouho jako mrtvý, ale supové druhého světa začínají také vzlétat. A proto se měj na pozoru. Váhy, na něž položíš své vědomí, ti ukáží, kdy můžeš mít důvěru v tato zjevení. Čím bude tvé vědomí probudilejší, tím více se váhy vychýlí v tvůj prospěch.

Jestliže se ti chce zjevit vůdce, bratr z jiného duchovního světa, musí umět tak učinit, aniž tě zbavil tvého vědomí. Můžeš vložit ruku na jeho bok jako nevěřící Tomáš.

Bylo by snadné vyhnout se zjevením a jejich nebezpečím. Stačí jen, aby sis vedl jako obyčejný člověk. Ale co jsi tím získal? Zůstáváš vězněm v žaláři svého těla, až tě kat "Smrt" odvede na popraviště.

Touha smrtelníků vidět nadpřirozené bytosti je křik, který probouzí i přízraky pekel, protože taková touha není čistá. Je to spíše lačnost než touha, neboť chce brát jakýmkoli způsobem, místo toho, aby se učila dávat.

Všichni, kdož považují zemi za vězení, všichni zbožní lidé, kteří vzývají vysvobození, vyvolávají, aniž si to uvědomují, svět přízraků. Čiň také tak, ale vědomě.

Existuje však pro ty, kdož tak činí neuvědoměle, nějaká neviditelná ruka, která by je mohla vytáhnout z bažiny, do níž zapadají? Já tomu nevěřím.

Až na cestě k probuzení projdeš královstvím přízraků, poznáš pozvolna, že jsou to prostě myšlenky, které můžeš náhle vidět svýma očima. Proto jsou ti cizí a připadají ti jako tvorové, neboť tato řeč tvarů je odlišná od řeči mozku.

Tehdy nastala chvíle, kdy dojde k přeměně: Lidé, kteří tě obklopují, se stanou přízraky. Všichni, které si miloval, budou náhle larvami. I tvé vlastní tělo.

Nelze si představit strašlivější samotu, než je samota poutníka v poušti. A kdo tam neumí najít pramen živé vody, zemře žízní.

Všechno, co ti říkám, se nachází v knihách zbožných lidí všech národů. Příchod nového království, bdění, vítězství nad tělem a samotou. A přece nás od těchto zbožných lidí odděluje nepřekročitelná propast.

Oni se domnívají, že se blíží den, kdy dobří vstoupí do ráje a zlí budou vrženi do pekel. My víme, že přijde čas, kdy se mnozí probudí a budou odloučeni od spáčů, kteří nemohou pochopit, co znamená slovo bdění. Víme, že neexistuje dobrý a špatný, ale jen spravedlivý a falešný. Oni se domnívají, že bdít znamená zachovat si jasné smysly a otevřené oči za noci tak, aby člověk mohl konat své modlitby. My víme, že bdění je probuzení nesmrtelného Já a že nespavost těla je jen přirozeným důsledkem. Oni se domnívají, že tělo má být zanedbáváno a tupeno, protože je hříšné. My víme, že není hříchu. Tělo je jen začátek našeho díla a my jsme sestoupili na zemi, abychom je proměnili v ducha. Oni se domnívají, že bychom měli žít v samotě se svým tělem, abychom ducha očistili. My víme, že do samoty musí jít nejdříve náš duch, aby proměnil tělo.

Jen na tobě záleží volba cesty. Buď naše, nebo jejich. Musíš jednat podle své vlastní vůle.

Nemám právo ti radit. Je prospěšnější utrhnout hořký plod na stromě podle tvého vlastního rozhodnutí, než vidět, jak na stromě visí plod sladký, k jehož utržení ti radí jiný.

Ale nečiň jako mnozí, kteří vědí, že stojí psáno: Zkoumejte vše a ponechte si jen nejlepší. Je nutné jít, nic nezkoumat a podržet první věc, na kterou narazíme.


Výňatek z knihy:
- Zelená tvář (Nakladatelství Argo)
- Jitro kouzelníků (Louis Pauwels, Jacques Bergier)

Neskoré prežitie tradície siddhov v Indii


Trvalo mi pomerne dlho, kým som dokončil tento preklad. Jedná sa o výcuc z textu

"Buddhaguptanatha and the Late Survival of the Siddha Tradition in India"

od Davida Templemana.

Keďže sa zaujímam aj o historické pozadie buddhizmu, príde mi tento článok ako veľmi zaujímavý. Hlavne spomienka rozširenia buddhizmu na Madagaskare ma úplne fascinovala.


<= Buddhaguptanatha


Neskoré obdobie siddha tradície v Indii môže prísť pre niekoho prekvapujúce. Bežne sa verí, že buddhizmus bol úplne vymietený koncom 12teho storočia a žiadna z jeho náboženských tradícií neprežila na Indickom subkontinente. Ničmenej, je narastajúce množstvo dôkazov, ktoré ukazujú, že tomu tak nebolo. V niektorých oblastiach buddhizmus pretrval v skutočnosti minimálne do 17teho storočia. Tento článok sa zameriava na život jedného takého "preživšého", Buddhaguptanatha, siddha-jogína, ktorý mnoho putoval a nakoniec učil Taranathu, najväčšieho historika v Tibete.


Čo sa týka jeho putovania bol Buddhaguptanatha pozoruhodný. Cestoval pešo do Iránu, Balkhu na severe Afganistanu, Kašgaru v strednej Ázii, Multanu, Kabulu, Khorasanu, Badakšanu, Quštu a do krajiny Mughalov. Cestoval loďou do juho-východnej Ázie, predovšetkým Indonézie, časti Barmy a pravdepodobne do Thajska. Dokonca sa verí, že dosiahol na Madagaskar z brehov východnej Afriky.


Čo sa týka neskorých Indických siddhov, ako bol Buddhaguptanatha, je veľmi málo existujúcej literatúry, alebo zachovaného poznania. Text, na ktorom zakladám tento článok, je od Tibetského historika Taranathu (1575-?), ktorý napísal niekoľko existujúcich biografií takýchto ľudí. Buddhaguptanatha si získal ďaleko väčšie meno ako siddha, než ktokoľvek iný v jeho období, práve kvôli jeho vzťahu s Taranthom. Predal mu zhustené detaily o buddhistickej histórii a nedávnom rozvoji tantrizmu ktoré toľko obohacujú Taranathove texty.

Buddhaguptanatha si zasluhuje našu pozornosť z niekoľkých dôvodov. Jeho pozorovania sú vitálne pre rekonštrukciu pozdnej buddhistickej geografie Indie a jej susedov. Je rovnako hodnotný pre informácie ktoré nám dáva o typoch buddhistickej praxe, ktorá kvitla v častiach Indického sveta do pozdného 16teho storočia a skorého 17teho storočia.


Žáner do ktorého táto práca spadá je známy ako hagiografia. Hagiografia je druh duchovnej biografie, ktorá vyzdvihuje vnútornú cestu gurua. Vo svojich prácach, ktoré sa týkajú Indie, jógických praxí, životov iných siddhov, Taranatha stále vraví, "Môj guru mi povedal....mlj guru povedal toto...náhľad môjho gurua sa líši od predchádzajúceho učiteľa". Taranatha často protirečí Buton Rinpočhemu, Tibetskému učencovi zo 14teho storočia, ktorý je označovaný názvom kun khyen (kun-mkhyen), alebo "vševedúci". Taranatha často neguje Butonov názor frázou, "môj učiteľ to povedal inak a ja mu verím". Buddhaguptanatha je určite kľúčovou postavou v rekonštrukcii pozdného Indického buddhizmu a jeho vplyvu na smer pochopenia jeho jedinečnosti v Tibete.


Môže byť rovnako dobre označený ako zemepisec. ... Na rozdiel od iných spisovateľov, ktorý cestovali do Britskej Indie, ako napr. Džigme Lingpa, ktorý skutočne popisuje celkom presne svetský svet a jeho divy - ako napr. flašinet, alebo dvadsaťpäť delovú plávajúcu loď zakotvenú v Kalkate - Buddhaguptanatha je očarený iba buddhisickými vecami v Indii. zaznamenáva ich s úžasom a dáva nám veľmi buddhistické popisy toho, čo videl. V jeho popise hory Potalaka, popisuje napr. Buddhaguptanatha, v ktorej časti Indie sa nachádza a ktorou riekou sa k nej môžete dostať. Potom vypúšťa všetky nútené fakty a stáva sa poeticky nejasným:


A keď som tam, bolo to tak úžasné, ako by som bol vo sne. Videl som pramene tečúce dolu po hore Potalaka a videl som

Mandžušrího sedieť medzi mrakmi na samotnom vrchole...


Kvôli tomu, hoci môžeme z takýchto textov odhaliť mnohé o buddhistickej Indii 16teho a 17teho storočia, nemôžeme očakávať prílišnú presnosť v detailoch.


Aby sme pochopili, kto Buddhaguptanatha bol, musíme sa najprv pozrieť na jeho meno. Hoci čo časť Buddha nám niečo prezrádza o jeho duchovnom zameraní, musíme najpr pohovoriť o časti natha. Patril k tradícii uctievačov Šivu známej ako Nathovia, alebo Gorakhnathovia. Gorakhnathovia je sekta hinduistických sannjásinov. V roku 1911 ich bolo 45.000 celkovo v Indii. V súčasnosti ich je pravdepodobne ešte viac. Je to jedna z hinduistických jógických siekt, ktorá si získala v Indii narastajúcu priazeň.


Nathovia si zväčša obliekajú biele oblečenie a sú rozpoznateľný tým, čo sa nazýva kanphata, roztrhnuté ucho so slonovinovým krúžkom v laločku. Nathovia majú strašnú tradíciu pútí a učenstva (Naths have a tremendous tradition of pilgrimage and of scholarship.). Praktikujú typ hatha jógy, ktorá sa navonok podobá Tibetskej jógickej tradícii. Nathovia chápu fyzickú a psychologickú štruktúru tela veľmi podobne, ako to nachádzame v buddhistických tantrických praxiach, s ich zameraním na "mesačný kanál", "slnečný kanál", kvapky bindu, atď. Buddhaguptanatha teda začal svoj život ako Gorakhnatha jógin. Ako môžeme vidieť na tomto popise, jeho učiteľ bol jeden z tých "kultúrnych typov", ktorých môžeme stále nájsť v Indii:


Jeho guru, Tirthanatha, mal vlasy, ktoré narástly na tridsať stôp do dĺžky a jeho brada narástla na desať stôp skrz jeho vnútornú silu. Bytosti, ktoré ho stretli, žili v absoútnom úžase. Kráľ Ramrádž mal pochybnosti o jedinečnosti Tirthinathu, ale potom, čo celkovo preskúmal situáciu, uveril, že to je skutočne pravý jogín. ...


Prvých tridsať rokov Buddhaguptanathovho života bol žiakom svojho gurua Tirthanathu. Potom, vo svojich tridsiatich, keď meditoval na nathovskom pútnom mieste Rathor v Radžastháne, mal divnú víziu, víziu buddhistickej bohyne Vadžrajóginí. Tento kľučový incident je zaznamenaný veľmi stručne v Taranathovej biografii jeho majstra. Vyzerá to skoro ako ne-konverzia. Človek by očakával, že niekto, kto konvertuje od nathu na buddhistu z toho urobí nejaký ústredný bod, ale v Taranathovom spise to tak skutočne nie je prezentované.


V tom čase, keď bol v Rathore v zemi Maru, potom, čo mu jeden z kráľových mužov podaroval dar, postavil si malú trávovú chatku kuti a posadil sa do jednobodovej meditácie. Zatiaľ čo bol vo sne, objavila sa pred ním Vadžrajóginí a v ňom povstali stupne vyššieho poznania.


A potom o pár riadkov neskôr:


A inokedy k nemu prichádzala Vadžrajóginí znovu a znovu v snoch v podobe "krčmárky" (tu si fakt nie som istý, ako preložiť barmaid) a prekonávala všetky jeho prekážky vždy znovu a znovu.


Zdá sa, že odvtedy zanechal Buddhaguptanatha svoj vzťah s praxou nathov a stal sa buddhistom. Chodil na spoločné pútne miesta uctievané buddhistami aj hinduistami a iba zriedkavo chodil na výhradne nathovské miesta. Nekritizoval svoj predchádzajúci systém viery a ani ho nijako nerozoberal. Zdá sa, že ho videl ako prirodzený stupienok k buddhizmu.


Prečo bol proces konvercie taký jemný? Mohlo to byť kvôli tomu, pretože v rámci nathov existovala línia nazývaná "nathešvari", ktorá kombinovala buddhistické a hinduistické náuky. Títo nathešvariovia držali buddhistické línie inštrukcií v rámci svojho prostredia hinduistických náuk a zároveň zostali nath-siddhami.

Všetci traja guruovia Buddhaguptanathu, Tirthanatha, Brahmanatha a Krišnanatha patrili k tejto odštiepenej skupine známej ako Nathešvari, ktorí kombinovali náuky budhistické a hinduistické. Títo Nathešvari-ovia udržiavali línie budhistických inštrukcií v ich vlastnom prostredí hinduistických náuk a pritom ostali nath siddhami.


V skutočnosti, buddhistický a nathovskí jogíni mohli mať dojem, že zdieľajú do veľkej miery, bežné cesty. Možno je dokonca pravdou, že komunita jogínov v sedemnástom storočí bola viac postavená na zmysle spolupráce, než na zdanlivých rozdieloch, ako sú tie medzi buddhizmom a hinduizmom, alebo ešte hlbšie, na praktikujúcich anuttara (vyššej jógy) a praktikujúcich nižšieho stupňa.


Celkom určite pokračoval Buddhaguptanatha až do konca svojho v cestovaní na známe pútne miesta, ktoré boli posvätné pre sektu kanpatha nathských jogínov.Dokonca aj keď bol siddhom v zrelom veku a praktikoval hlavné buddhistické tantry, naďalej navštevoval pútne miesta dvoch zjavne rozličných typov:


Tie, ktoré boli špecificky buddhistické, ako je Sarnath, Bodhgaja, Radžgir, atď.

Tie, ktoré boli posvätné miesta aj pre buddhistickú tradíciu aj tradíciu kanpatha.


Je zaujímavé, že tieto „dvojité“ miesta sa zvyknú objavovať znovu a znovu v životoch iných mahasiddhov a veľkých jogínov, ako napr. u Tilopu.


Môžeme sa domnievať, že Buddhaguptanatha strávil viac času navštevovaním pitha, alebo pútnich miest, ktoré boli jednoducho miesta stretávania pre jogínov, než tými, ktoré boli vyložene posvätné miesta uctievania. Zdá sa, že väčšinou chodil na tieto miesta rozprávaťsa a kecať s ostatnými jogínmi, až natoľko, že sa javí byť nejako nezainteresovaný do filozofických diskusií. V skutočnosti, jediný čas, keď sa zdá, že Buddhaguptanatha ukázal nejaký zmysel pre exkluzivitu bolo, keď sa musel miešať s ostatnými buddhistami! Keď ho cesty zaviedli do Indonézie, dal jasne najavo, že sa mu značne nepáči fakt, že sú tam hinajánisti, alebo theravadini. Text vravi:


Išiel severne a prišiel do krajiny Džavadvipa, ktorá je v tibetštine známa, ako „krajina Bali“. V tej krajine bolo mnoho šravakov, ktorý patrili k mníšskemu rádu sendhapa. Uprostred jazera bol malý ostrov...

Na tom mieste dával svoje požehnanie ačárja Padmavadžra. Vonku bola skalnatá jaskyňa, v ktorej bol chrám v tvare štvorca. Uprostred toho stál samo-vytvorená kamenná socha dvojrukej podoby Hevadžry. V ďalšej jaskyni bolo uchovávaných mnoho zväzkov posvätných tantier, päťsto tisíc veršov tantier... Keď sa na nich pozriete zblízka, neboli až v takom neporiadnom stave, ako mu o nich vraveli...


Určite tam mali mnísi určitý nerešpekt voči náukám tantry a sendhapovia – niekedy obývali samotnú Bodhgaju – boli dlho nepriateľský dokonca aj voči mahajane. Buddhaguptanatha dal potom tieto knihy do poriadku. Na Jáve bola tantrická tradícia, ktorá bola vypovedaná do jaskýň, zatiaľ čo mníšsky rád panoval na zvyšku ostrova. Verím, že toto viedlo Buddhaguptanathu k pocitu akejsi neľúbosti voči sendhapom. Bolo mu veľmi nepríjemné ostať s nimi v ich kláštoroch a dodržiavať mnoho pravidiel, ktorými sú mnísi viazaní. Ako siddhovi mu bolo pravdepodobne omnoho ľahšie viesť život ako tulák – zdieľať priateľstvo a význam priamej praktickej skúsenosti s jogínmi každej tradície – skôr ako viac odmeraný a kontrolovaný život mnícha.


Taranatha nám dáva krásny popis Dumasthiri („miesta dymu“), čo bolo hlavné mesto Urgjanu. Urgjan začal byť bratý po stáročiach ako skoro mystický, odkedy ho „kolonizovali“ jogíni v 4tom a 5tom storočí. Je miesto par excellence v biografiách siddhov. Tu máme pútnika, ktorý ho navštevuje v asi 1580 roku a stále objavuje jeho magické kvality! Buddhaguptanatha umiestäuje Urgjen do Gazhni v modernom Afganistane, čo neodovedá tradičnej loalizácii Urgjenu v oblasti Swat. Tu dáva Taranatha detailný popis krajiny a Dumasthiri, hlavnej lokácie magických žien dákiní:


(Dumasthira)... je obkloená horami, údoliami a hustými lesmi a leží uprostred nich všetkých. Idúc priamo z východu na západ, meria asi dva dni cesty a z juhu na sever asi štyri dni. Dumasthira je jedine mesto v Urgjene. Má veľkosť malého indického mesta.

Sú tam štyri cesty, ktoré vedú z centrálne oblasti a vonkejšie kraje Urgjenu sú tiež veľmi rozľahlé. Je ovládaný moslimami, v centrálnej časti už nie je ani najmenšej stopy po budhistických mníchoch. Sú tam však skupiny plne odriekajúcich sa jogínov, upasakov (laickov) a tirthikov (džinistov) ako aj moslimov.

Zdá sa, že väčšina žien v tomto meste je z rodiny dákiní a že sú plne zavŕšené vo svojej duchovnej praxi. Sú mocné vo svojich cvičeniach mantier a vedia ako nimi aj pomôcť aj brániť. Sú zručné v zaujatí akejkoľvek fyzickej podoby a majú schopnosť pracovať s mystickým pohľadom.

Ukázali rozličné magické schopnosti zahrňujúc vtákov a môj majster, Buddhaguptanatha videl tieto zázraky na vlastné oči a povedal mi o nich. Povedal, že keď bol predtým v Hornom Hore (moslimských oblastiach)... bol plné chránený mantrami, ktoré obdržal od tých dákiní v Urgjene, ako aj svojími vlastnými fyzickými silami. Urgjen je obklopený zo severu, juhu a západu tromi veľkými jazerami. Keď ... prekročil priesmyk, prišiel do Hor Miecča, krajiny Balkh (stredo-severná oblasť moderného Afganistanu).


Máme takisto krásny popis ďalšieho cestovateľského dobrodružstva Buddhaguptanathu:


Putoval inde... ako tak robil, istá prostitútka, ktorá sa umývala v prázdnom dome, vyšplechla vodu na jeho hlavu a povedala slová, „Vidžňánadžňánam Avardžitavivardžitam“, čo znamená „hľadaj elementy vedomia a opusti nevedomosť teraz aj v budúcnosti“. Na to rozvinul veľkú dôveru v tieto inštrukcie, ktoré mu boli dané. A povedal mi (Taranathovi), že tá žena nemusela byť prostitútka, ale džňána dákiní, bohyňa držiaca múdrosť.


Ako je spomenuté vyššie, sú tu náznaky, že Buddhaguptanatha prišiel na Madagaskar. V jazyku ľudí v okolí tejto oblasti sa nazýval „Samloranzo“. Mám za to, že to je v skutočnosti San Lorenzo, alebo Sao Lorenco, čo je meno, ktoré dal Madagaskaru Pedro Alvarez Cabral, veliteľ Portugalskej flotily v r.1500. taranatha zanamenáva, čo povedal jeho učiteľ takto:


V mieste Samloranzo sú tantrické náuky veľmi rozšírené. Počul tam splnomocnenia Samvaru, Hevadžru a plnú škálu náuk o Hevadžra Tantre od učiteľa menom Sumati.


Potom Taranatha pokračuje v rozprávaní, čo sa Buddhaguptanatha naučil a popisuje mníchov tej oblasti. Hovorí, že mnoho náuk pochádzajúcich od známeho Padmasambhavu sa dajú nájsť v Samloranze, ale ich popis je trochu mätúci:


Hoci je tam mnoho mníchov, nezdá sa, že by dodržiavali základné pravidlá buddhistickej Vinaji v plnom, alebo úplnom rozsahu. Obliekajú sa do čierneho a pijú alkohol, okrem iného. Ostal tam asi rok. V tom čase jeho guru Sumati umrel a potom musel ísť inde.


Môže byť ich popis a popis ich praktík jedným z najrannejších záznamov aktivity katolíckych misionárov na Madagaskare v skorom 17tom storočí? Mohol celkom dobre odkazovať na jezuitov, ktorých tam videl, ale popisoval ich ako akúsi bizarnú polo-buddhistickú sektu. Pravdepodobne je alkohol odkazom použitie vína pri omši.


Keď mal Buddhaguptanatha 66 rokov stretol mladého, skoro 16ročného tibetského mních Taranathu na jednej zo svojich ciest do Tibetu. Príbeh hovorí, že mal Taranatha sny, ktoré túto udalosť predchadzali, na druhý deň ôsmeho mesiaca Hor (1590). Už niečo ako zázrak, sníval kým bol na meditačnom ústraní v Mahabodhi blízko Narthangu, že sa odvážil zjesť kúsok ľudského mäsa a že bol následne naplnený blaženosťou. Takisto sníval, že bol schopný lietať na nebi a stal sa vidjadharom (vidja – poznanie, dhara – držať, mať; pozn.prekl.). Nasledujúceho dňa prišiel do Mahabodhi Buddhaguptanatha z južnej Indie, polonahý a s vlasmi ozdobenými žltými kvetmi. Buddhaguptanatha popísal Taranathovi cestu do Tibetu a mladý sprievodca bol obzvlášť ohromený udalosťou, keď sa všetci miestny duchovia Tibetu prišli stretnúť so siddhom a hory po ceste skláňali k nemu svoje vrcholy.


Buddhaguptanatha začal na Taranathovu požiadavku Taranathu učiť všetko, čo vedel. Tak začala transmisia nesmierneho poznania, ktoré Tarantha používal po zvyšok svojho života.

......

pondelok 5. júla 2010