Tento blog je osobnou stránkou, ktorá nevyjadruje pozície a názory žiadnej konkrétnej skupiny, ale výlučne jeho autora.

piatok 29. februára 2008

Preberanie cudzieho zla a karmy

(alebo Úskalia Tibetského buddhizmu)

Nasledujúca úvaha je napísaná na podnet niektorých článkov, na ktoré som na nete narazil. Je napísaná možno trošku scholasticky, ale vyjadruje len moje osobné pochopenie problematiky praxí bódhisattvov, pochopenie človeka, ktorého oči sú ešte“ plné prachu“ a ako také nech je brané.

V Tibetskom buddhizme existuje prax „brania a dávania“ (tib. tonglen). Táto prax je zaradená v metodickej rade praxí tzv. piatej transcendentnej cnosti, páramity, totiž transcendentná cnosť meditačnej stability, sanskrtsky dhjána páramitá, alebo v niektorých tradíciách sa praktikuje ešte pred začatím tréningu v páramitách. Je však praktikovaná aj samostatne. Aby sme dobre pochopili kontext tejto praxe, ale aj ďalších praxí bódhisattvov, vráťme sa na chvíľu na začiatok ich cesty, k ich spôsobu videnia sveta, a spôsobu vstupu do praxe.

Ideál bódhisattvu nachádzame už v rannom buddhizme, dokonca aj v tzv. théraváde a pálijskom kánone. Prvý raz o ňom Buddha hovoril, keď spomínal na svoje minulé životy (zbierka Džátaka). Za čias Buddhu Kašjapu, mal bódhisattva možnosť vstúpiť do obce jeho žiakov a dosiahnuť realizáciu arahanta, čo je najvyššia realizácia hínajány. Bódhisattva (budúci Buddha Šákjamuni) to však odmietol a pred Buddhom Kašjapom prijal sľub, že bude pestovať všetky páramity a stane sa tiež buddhom, objaviteľom cesty pre bytosti v budúcnosti. Buddha Kašjapa mu požehnal a vyslovil proroctvo o jeho úspechu. Takže nebyť tohto záväzku, asi by sme dnes nemali žiadny buddhizmus.

Niektorí duchovní autori majú stále nepochopenie ideálu a princípu bódhisattvov a tvrdia, že ich filozofia je založená na sľube sa neustále reinkarnovať, kým nebude samsára prázdna. Pri tejto mojej analýze by sme mali mať na zreteli v prvom rade pôvodnú prezentáciu tohto ideálu, ako som ju vyššie naznačil. Pozrime sa ďalej na tzv. záväzok bódhičitty, alebo inak „sľub bódhisattvov“. Tvorí jadro praxe mahajány. Pre jeho pochopenie by sme mali poznať všeobecný náhľad tohto povozu k osvieteniu (tiež známa ako bódhisattvajána; jána = povoz).

Praxou hinajány praktikujúci získava vhľad do pravej podstaty javov, ktorý rozpoznáva tri charakteristiky: strastiplnosť všetkého (alebo prítomnosť inherentného utrpenia), pominuteľnosť/nestálosť všetkého, a bezpodstatnosť/ne-já/anátman všetkých javov, čo znamená neprítomnosť žiadnej večnej, trvalej podstaty. Tu sa hovorí, že všetky javy (či už praktikujúci, ako taký, ale aj všetky jeho emócie, myšlienky a vnútorné procesy) sú šúnja, prázdne od nezávislej, večnej podstaty, existencie. Na tomto poznaní stavia prax mahajány. Princíp prázdnoty, šúnjaty, je tu ústredný a nazýva sa absolútnou bódhičittou. Tvorí tzv. absolútnu pravdu o povahe javov, ktorými v tomto prípade nie je len praktikujúci, ale aj všetky objektívne vnímané javy a veci. Ale máme tu aj relatívnu pravdu a relatívnu bódhičittu. Na relatívnej úrovni, podľa mahajány, javy existujú podobné magickej ilúzii, ktorá má schopnosť vstupovať do činnosti, má schopnosť jednať. Relatívna úroveň predstavuje bežný stav zmätenej mysle, ktorý máme vlastne všetci teraz, predstavuje samsáru. Na jej riešenie potrebujeme metódy, ktoré sú síce tiež relatívne, ale aj tak nevyhnutné, tie sa tu nazývajú: relatívna bódhičitta. Keď sa na ne pozeráme z pohľadu klasifikácie, môžeme hovoriť zase o ďalšej dvojici: bódhičitta zámeru a bódhičitta uplatnenia.

Zameranie na zámer je ťažisko celej mahajány. Nie sme tu už totálne obmedzení pravidlami, ale za určitých podmienok ich môžeme prekračovať a tu je práve dôležitý zámer. Aký máme teda zámer? Chceme dosiahnuť oslobodenie pre úžitok všetkých cítiacich bytostí. S týmto zámerom vstupujeme do činu, alebo aktivity, ktorou je naša prax. Svoj zámer môžeme vyjadriť sami, alebo tiež prostredníctvom rituálu v tzv. záväzku bódhičitty. Tento záväzok je často vyjadrený slovami klasického diela mahajány, Bódhisattvačárjávátara (Sprievodca cestou bódhisattvu) od Šantidévu:

Kým nedosiahnem esenciu bódhi (osvietenia)

Prijímam útočisko v Buddhovi,

Práve tak prijímam útočisko v dharme

A v sanghe bódhisattvov.

A ďalej:

Práve tak, ako Tathágátovia minulosti

Rozvinuli altruistický zámer bódhičitty,

Tým, že sa postupne cvičili v praxiach bódhisattvov,

Tak aj ja, pre dobro všetkých bytostí,

Budem rozvíjať altruistický zámer najvyššej bódhičitty,

A budem sa rovnako cvičiť v týchto praxiach.

V Slovách môjho dokonalého učiteľa od Patrul Rinpočheho čítame takúto verziu záväzku:

Hó! Zvádzané na zcestie nespočetnými javmi podobnými odrazmi mesiaca vo vode,

Putujú bytosti v nekonečnom kolobehu samsáry.

Aby som im priniesol odpočinok v žiarivom priestore bdelosti/vedomia,

So štyrmi nezmernými kvalitami prebúdzam bódhičittu.

A ďalej:

Nech táto vzácna a vznešená bódhičitta,

Povstane tam, kde ešte nie je,

A tam, kde povstala, nech nikdy neubúda,

Ale rastie a prekvitá viac a viac.

Ako vidíte, zatiaľ sme sa nezaviazali donekonečna sa zrodzovať, ani sme sa nezaviazali, že nedosiahneme nirvánu, práve naopak: dosiahneme najvyššie osvietenie pre dobro druhých. Tento zámer neodisť do nirvány a venovať sa bytostiam prichádza v úvahu, až keď túto absolútnu pravdu nirvány zažívame. Neodísť v tomto prípade neznamená nedosiahnuť, ale nezanechať za sebou bytosti bez pomoci a doslova rozplynúť sa v nirváne. Preto má tento záväzok tri úrovne, keď ho prijímame ako:

1. kráľ – najprv dosiahnem ja a za mnou pôjdu všetci ostatní

2. prievozník – pôjdeme všetci spoločne

3. pastier – najprv pôjdu všetci, až potom ja

My sme však v situácii človeka, ktorý chce pomáhať chorým, ale nemá lekárske vzdelanie. Preto musíme získať kvalifikácie, aby sme mohli pomáhať. Preto sa radí prijímať záväzok prvým spôsobom, ako kráľ.

Hneď po tomto záväzku nasledujú praxe štyroch nezmerností. Pestovanie nezmernej láskavosti, súcitu, radosti a rovnosti. Tieto praxe sú smerované na základne inštinktívne štruktúry nášho ega: sme zloprajný a žiarlivý, nemáme pochopenie pre problémy druhých a považujeme sa za dôležitejších, než sú ostatní. Preto začíname preprogramovávať vzorce nášho myslenia a cítenia pomocou týchto praxí. A často práve v tomto bode je nám doporučované aj cvičenie tonglen, zámeny seba za druhých. Táto prax pochádza tiež zo Šantidévovej klasiky, citovanej vyššie:

Kým nevymeníme svoje šťastie

Za utrpenie ostatných,

Nikdy nedosiahneme osvietenie,

A ani v samsáre nestretneme žiadne šťastie.

Buddha sám povedal, že nikto neujde následkom svojich činov, nech by sa skrýval kdekoľvek. V skutočnosti teda nie je skutočne možné prevziať niekoho karmu (Podobne, ako nie je možné „nosiť“ cudzí tieň). O čom teda konkrétne je táto prax? Raz sa žiaci pýtali svojho učiteľa, či je ňou možné prevziať utrpenie a karmu druhých, či potom nebudeme v ešte väčších problémoch, ako predtým. Láma ich upokojil, pripomenúc im prázdnu podstatu všetkého, aj tohto samotného činu. Ide však o útok do najtvrdších hradieb egoizmu. V prvom rade musíme mať na pamäti náhľad, z ktorého vychádzame. Všetko je na absolútnej úrovni prázdne, nemá nezávislú existenciu, nie je žiadne ja a teda ani ty, ani my ani oni. Na relatívnej úrovni je všetko len ako ilúzia, podobná odrazom mesiaca na vode. Javy relatívne existujú, ale nie tak, ako ich zažívame my. Nezažívame ich správne. Prečo? Pretože stále pociťujeme oddelenosť nás a ostatných, my sme dôležitejší, naše šťastie je dôležité, naše úspechy – a hlavne tie duchovné, sú strašne dôležité. Ostatní nech sa starajú o seba, ako chcú, nič mi po nich nie je, nemajú so mnou predsa žiadnu súvislosť, sú to nezávisle existujúce entity. Ja idem dosiahnuť najvyššie osvietenie, oslobodím sa zo samsáry do večnej blaženosti. Tu môžeme vidieť absurditu takéhoto postoja. Bude to stále naše ego, ktoré bude chcieť zažívať blaženosť, ktoré bude chcieť byť neobmedzené, šťastné, slobodné a hlavne osvietené. Na jednej strane sa chceme zbaviť záťaže egoizmu, na druhej strane to však až tak veľmi nechceme. Jeden z prekladov termínu bódhisattva je „odvážna bytosť“, bytosť, ktorá s veľkou odvahou smeruje k osvieteniu v prospech všetkých cítiacich bytostí. Teraz to je jasné, prečo takú odvahu potrebuje. Na konci cesty musím zanechať všetko svoje dosiahnutie pred dverami Dosiahnutia, všetko svoje šťastie, úspech, atď. Rovnako, ako boháč, bohatý na vlastné vedomosti, skúsenosti, zážitky a názory, len ťažko vojde do Kráľovstva. O čo sa to vlastne bojíme? Stojíme pred priepasťou Prázdnoty, kde si uvedomujeme, že všetko to, za čo sme sa považovali nie je ani v najmenšom pravda. Pokiaľ si ešte niečo snažíme podržať, uchovať, jednáme proti duchu celej náuky a nedokážeme prejsť ten myslený prah.

V ceste bódhisattvov sa ale od samotného počiatku trénujeme v tomto poznaní, či Poznaní. Od samotného počiatku analyzujeme javy a vlastnú osobnosť, aby sme zistili, že sa jedná len o zloženinu, zoskupenie, agregáciu rôznych zložiek (skandhy), ktoré sú vzájomne závislé a dávajú dohromady ilúziu javov. Ale v skutočnosti sú prázdne. Keď si vezmem za príklad tento notebook, na ktorom práve píšem: čo tvorí jeho podstatu, jeho „notebookovitosť“? Máme tu klávesnicu, monitor, kryt, batéria, atď. Keď to rozoberiem a naukladám vedľa seba, kde sa nachádza konečná podstata notebooku? Nikde, pretože je prázdny. Rovnako aj ja aj ostatné javy a bytosti. Som priateľom len vo vzťahu k ostatným, ktorí ma tak vnímajú. Som synom tiež len vo vzťahu k ostatným, ktorý ma ako syna vnímajú. Ja nemám nezávislú podstatu „priateľa“, či „syna“. Je tu len vzájomná závislosť, ktorá moju identitu určuje. Môžem sa s týmito rolami viac, či menej identifikovať. Ale nebude to moja absolútna rovina. Problém je však v tom, že ja sa skutočne identifikujem s týmito rolami. Verím im, verím tomu, že som kamarát, vnuk, syn, atď. Mám tieto vzťahy. A tak, hoci chápem, že na relatívnej úrovni mám vzťahy, na absolútnej je tu iba rovina Prázdnoty. Ak chcem dosiahnuť a vymaniť sa z relatívnej roviny, musím aj s týmito vzťahmi pracovať. Ako? No to sú práve tie spomínané štyri nezmernosti a zámena seba za druhých a podobne. Prijímam záväzok dosiahnutia oslobodenia k prospechu všetkých bytosti. Pracujem so vzťahmi a rátam s ostatnými bytosťami vo svojej praxi. Len podstatne mením svoj postoj a zaradenie v týchto vzťahoch. Je len logické, že sa nemôžem snažiť zdržať „všetko po starom“, keď sa chcem „znovuzrodiť“ v Poznaní. Mením spôsob svojho myslenia o svete a druhých bytostiach. Je to graduálna cesta, ale spoľahlivá. Pestujem rozličné vlastnosti, páramity, až po poslednú, páramitu múdrosti, kde už zažívam veci v ich skutočnej perspektíve.

Keď však prežívam veci tak, ako skutočne sú, môžem ešte hovoriť o utrpení? Môžem hovoriť o utrpení tam, kde zažívam prázdnotu tohto utrpenia? Je pre mňa podstatné, kde sa a či sa vôbec zrodím? Keď si raz uvedomujem, že snívam, som si perfektne vedomý tejto skutočnosti, budem sa báť zaspať, aby som nemal sen? A čo na tom, keď viem, že je to iba sen, keď ho ako taký prežívam. Viem, že sa mi sníva, je to ilúzia, nie je sa čoho báť a prečo trpieť. Samozrejme, pokiaľ takéto poznanie nemám, budem stále subjektom utrpenia a zmeny. Ja však hovorím o absolútnej rovine, o konečnej povahe javov. Až vtedy je na mieste prijať záväzok bódhičitty ako pastier. Vtedy sa môžem, ako duchovný vodca vracať a pomáhať ostatným. Pre niekoho je to zvrátené, či nezmyselné, ale tým dokazuje len úroveň svojho poznania, pochopenia a súcitu. Samozrejme, nikto to po nikom nevyžaduje, nikto v skutočnosti nemusí takýto záväzok prijať. Je to len ďalšia pomôcka, ako nahlodať štruktúru svojho egoizmu, ako zmeniť staré vzorce myslenia.

Aby som to zhrnul: ideál bódhisattvu je založený na rozhodnom úsilí dosiahnuť osvietenie (buddhovstvo) v prospech všetkých cítiacich bytostí. Pri tejto snahe sa už od začiatku učím rozpoznávať skutočnú prirodzenosť javov. Nevzdávam sa vlastného úsilia, ani vlastnej realizácie, naopak, s veľkou odvahou sa chápem všetkých metód, ktoré k tejto realizácii vedú, majúc na mysli prospech všetkých bytostí.

Účinnosť týchto techník a metodiky potvrdzujú neprestávajúce realizácie praktikujúcich tibetského buddhizmu. Viď napr. článok o výskume dúhového tela svetla. Na strane kritikov tento typ realizácie nezaznamenávame. Naopak, často sa tam šíri nešvár, vychádzajúci z nepochopenia druhých, spory, ktoré neberú konca, presadzovanie vlastnej autority, náboženské vojny, atď. To nie sú znaky oslabujúceho ega, ale naopak.

streda 20. februára 2008

V ľadovej oblasti Buddhovho učenia

Nasledujúce je prevzaté z knihy Leopolda Procházku "O buddhistické meditaci", ktorá bola jednou z mojich ranných kníh. Nasledujúca pasáž bola v tej dobe pre mňa veľmi inšpiratívna a prínosná. Nedávno som ju našiel kdesi na webe (http://satori.mysteria.cz/led.html).


V ledové oblasti Buddhova učení



Byla to hromádka malomocných, zbídačelých, ubohých, nešťastných lidí, kteří zapuzeni bližními živořili ve zvláštních chýších daleko za vsí. Nikdo se celkem o ně nestaral. A lidé tito, s tělem pokrytým mokvajícími vředy, s údy zachvácenými hnilobou, rozžíranými červy a rozdrásanými nehty, hledali úlevu svých bolestí tím, že otevřené rány vysoušeli nad jamkou naplněnou žhavým uhlím. Ač čím více své otevřené rány rozdírali a tělo jimi pokryté nad žhavým uhlem vysušovali, tím více naplňovaly se ony rány špínou, hnilobným zápachem a hnisem, přece pociťovali při svém počínání jistý požitek, úlevu a uspokojení.

Jeden z těchto nešťastníků nebyl zcela opuštěn. Jednoho dne vzpomněli si na něho jeho přátelé a příbuzní, odvedli ho z kruhu spolutrpitelů a zjednali odborného lékaře. A když lékař mu dal lék, byl po čase své hrozivé nemoci zbaven, uzdravil se, takže mohl se odebrati kam se mu líbilo. A tu navštívil své bývalé druhy v bídě a zastihl je, jak právě opět svá těla nad dolíkem žhavým uhlem naplněným vysoušeli. A lidé ti ho zvali a takto k němu volali: Pojď, druhu, posaď se k nám ku žhavému uhlí, je to příjemné! - Uzdravený člověk ten však zděšen prchl, aby se nikdy více nevrátil k místu trýzně.

A pak zřel jiné lidi, jak žili v majetku a požitku pěti druhů smyslového prožívání, předmětů okem do vědomí vstupujících, zvuků uchem do vědomí vstupujících, pachů nosem do vědomí vstupujících, šťav jazykem do vědomí vstupujících, hmatových objektů tělem do vědomí vstupujících, toužených, milovaných, příjemných, smyslovým žádostivostem odpovídajících, vyhovujících, vnadných. A tu probudil se v něm chtíč po smyslových požitcích, a probuzený chtíč ten se stal brzy šlehajícím plamenem, který ho hrozil stráviti. Aby chtíč upokojil, žádostivostí puzen, drážděn, překonán, právě z trýznivého chtíče, vrhl se také do víru smyslových požitků, pásl se na příjemných postavách, požíval milých zvuků, těšil se z milých pachů, pochutnával si na vybraných jídlech a opíjel se rozkoší doteků a myslil při tom: Jak příjemné! Jak rozkošné! Tento žár horoucího života, jaké štěstí!

A stalo se, že tento muž se procházel jednou u Alavi v lese. Zde shlédl pojednou Buddhu, sedícího na hromadě listí, ponořeného v rozjímání. Přikročil k němu, uctivě pozdravil a stranou se usadil. A sedě stranou, takto k Buddhovi pravil: "Zdaž žije Buddha šťasten?" - "Tak jest tomu, otče rodiny, žiji šťasten a jsem jedním z těch, kteří ve světě šťastni živi jsou. - Studenou jest zimní noc, pane, přichází doba jinovatky, drsnou jest půda rozšlapaná kopyty dobytka, tenké listové lůžko, spoře listí na stromech, lehké žluté roucho mnišské, ostře věje řezavý zimní vítr. Tak jest tomu, otče rodiny, a přes to žiji šťasten a jsem jedním z těch, kteří ve světě šťastni živi jsou." -

A Buddha pokračoval: " V majetku máš, otče rodiny, domek ozdobený a malovaný, chráněný a opatřený pevnými dveřmi, okny na závoru. Jsou v něm pohovky pokryté vlněnými, měkkými a zdobenými látkami, s polštáři a pokrývkami z jemných kůží, lampa svítí v místnosti, čtyři paní vnadné a milování hodné, stojí k službám. Jsi zde šťasten?" -

" Jsem zde šťasten, pane, a jsem jedním z těch, kteří ve světě šťastni živi jsou." -

"Jak jest tomu však, otče rodiny, jest snad možno, že tvé bohatství bude ti odebráno králem, nebo vyloupeno lupiči, nebo stráveno ohněm, nebo odplaveno vodou, nebo oderváno hrabivými příbuznými, takž po té strast a těžkomyslnost na tebe dolehnou a naříkaje, budeš bědovati: Majetku svého nemám více!"

"To jest ovšem možno, pane!"

"A dále, otče rodiny, pohleď na své ženy v rozkvětu jejich mladých jar, ani příliš velkých, ani příliš malých, ani příliš plných, ani příliš útlých, ani příliš temných, ani příliš světlých, nezdají se býti v tento čas nádhernými?"

"Zajisté pane!"

"Jest však možno, otče rodiny, že tyto sestry se jednoho dne roznemohou, onemocní, a budou zde ležeti pomazány lejnem a močí, jinými drženy, jinými ošetřovány?"

"To jest možno, pane!"

"Nebo jest možno, otče rodiny, že tyto sestry dosáhnou vysokého věku osmdesáti, devadesáti, nebo sta roků, že pak budou zlomeny, shrbeny, stráveny, o berle opřeny, a plížit se klopýtajíce, zvadlé, bezzubé, s naběhlými žilami, s holou třesoucí se hlavou, plny vrásek a skvrn pleti?"

"I to jest možno, pane!"

"A dále, otče rodiny, zdaž nepřijde den, kdy těla těchto sester budou ležeti na pohřebišti, nadmuta, modročerná, přešlá v hnilobu, a nebude pak, co zářivou krásou bylo, zaniklé, a bída jejich zjevná?"

"Ovšem že, pane, přijde den, kdy zjevnou stane se bída, chovající v sobě zářivou krásu!"

"A dále otče rodiny, zdaž tvůj čas se nenaplní, takže pak sám na sobě seznáš: Nevlastním jest svět, vše opouštěje třeba jíti! Neboť na zesnulém nelpí majetek, ani žena nebo dítě, ani peníz, statek nebo země, příliš krátký je náš život praví myslitelé, nestálý, nejistý, bez trvání. Pak člověk klíčí znovu ve věčném kolotání, klíčí v novém klínu podle svých skutků, snad jako zvíře nebo snad ještě hůře?"

"I já tak na sobě seznám, pane!"

Tudíž, otče rodiny, podobně v duchu důkladně uvažuj, zdaž pravdou, co jsi řekl: Šťasten jsem, pane, a z těch, kdo šťastni ve světě žijí, jsem jedním z nich?"

"Jak by to mohlo pravdou býti, pane, při takové vyhlídce, při hrozící té budoucnosti! Ty však, pane, nazýváš se šťastným, proč stavíš se k těm, kteří šťastně žijí v světě?"

"Onen chtíč po smyslových požitcích, otče rodiny, který nad jejich pomíjejícností rodí strast a žal již za života a zděšenou úzkost v smrti, jest mnou zrušen, vykořeněn, zcela zničen, takže nemůže více klíčit a rozvinout se. A protože všechna žádostivost ve mně vyhasla, nelpím již na ničem, jelikož na ničem nelpím, proto se ničeho neobávám, jelikož se ničeho již neobávám, ani v životě ani v smrti, proto panuje ve mne mír, Velký Mír. Proto, otče rodiny, žiji šťasten, a jsem jedním z těch, kteří ve světě šťastni živi jsou!"

"Avšak tento mír bez radosti, pane, musí být velmi žalným mírem, tento život bez tepla musí se podobati širému, sněhovému, bílému poli, život studený a mrazivý jako ledovec?"

"Tak nesmíš na věc nazírati, otče rodiny! Jak mně bylo řečeno, byl jsi dříve churav, trpící, těžce nemocný, údy tvého těla byly pokryty vředy, uhnívající a červy rozežrány, neboť trpěl jsi zlou nemocí, malomocenstvím. A abys zmírnil trýznivé svědění svých otevřených ran, rozdíral jsi je a nechal tělo své vysoušeti nad dolíkem plným žhavého uhlí. Kdyby ti byl někdo tehdy ono žhavé uhlí odebral, zdaž nebyl bys propukl proto v nářek a žalování?"

"Ovšem, pane, byl bych propukl proto v nářek a žalování. Neboť žhavé uhlí to bylo mírnícím prostředkem, aby nesnesitelné svědění bylo zapuzeno."

"Nyní však, otče rodiny, kdy jsi malomocenství zbaven, uzdraven, zdaž bys, jiného malomocného spatře, který cáry trhá se svého červy rozežraného těla, tělo nad dolíkem plným rozžhaveného uhlí vysušuje, jemu záviděl, a žhoucí uhelný dolík a podobný mírnící prostředek postrádal?"

"Nikoliv, pane, Je-li kdo nemocen, potřebuje léčivý prostředek, není-li však nemocen, nemá ho zapotřebí. "

"A jest mír, otče rodiny, který ti dalo oproštění se od malomocenství, mírem žalným, a podobá se tvůj nynější život bez žáru uhelného dolíku širému, bílému, sněhovému poli, jest studený, mrazivý jako ledovec?"

"Nikoliv, pane. Zanechání žhavého dolíku bylo důsledkem mého uzdravení, a na místo žáru žhoucího uhlí nenastoupil chlad, nýbrž blaho zdraví. Vpravdě pane, je onen žár příliš bolestivý, nesnesitelně a hrozně žhnoucí a stravující."

"Co myslíš, otče rodiny: jest snad teprve nyní onen žár příliš bolestivý, nesnesitelně a hrozně žhoucí a stravující, nebo byl takový již tehdy, kdys ještě trpěl malomocenstvím?"

"Nyní právě, pane, jest žár onen příliš bolestivý, nesnesitelně a hrozně žhoucí a stravující, a i tehdy v čas mé nemoci byl žár ten příliš bolestivý, nesnesitelně a hrozně žhoucí a stravující. Jako malomocný ovšem, pane, jehož údy pokryty byly vředy, zahnívající a červy rozhlodány, nehty rozškrábány, když cáry z nich jsem trhal, byl jsem pomatené mysli, a když jsem žár bolestně snášel, v bludu: jak příjemno!"

"A právě tak, otče rodiny, jako byly smyslové požitky minulosti bolestně snesitelné, strašně žhnoucí a stravující, budou také smyslové požitky budoucnosti bolestně snesitelné, strašně žhoucí, stravující, a jsou také smyslové požitky přítomnosti bolestně snesitelné, strašně žhoucí, stravující. Avšak tvorové, otče rodiny, oddaní smyslovým požitkům, žízní po smyslových požitcích stravováni, smyslovou horečkou zažehnuti, jsou pomateného ducha a když smyslové požitky bolestně snášejí, v bludu: jak příjemno!" Jako člověk malomocný, který čím více nad jámou plnou žhavého uhlí své tělo vysušuje, tím více a více se otevřené rány jeho špínou, zápachem a hnisem plní, on však při tom přece jistou příjemnost, určitý požitek pociťuje, právě tak, otče rodiny, hoví tvorové smyslovým požitkům, aby ukojili žízeň po smyslových požitcích, aby nasitili smyslovou horečku, která jimi lomcuje. Avšak čím více a více hoví a otročí smyslovým požitkům, tím více a více roste v nich smyslová vášeň, tím mocněji a mocněji hárá smyslová horečka, ale oni přece pociťují jistou příjemnost, určitý požitek, sledujíc paterý druh smyslových požitků. Je to příjemnost, jest to požitek, jaký připravuje malomocnému žhoucí uhlí. Když však člověk potlačí žízeň po smyslových požitcích a zažehná tak horečku smyslových vášní, pak nepotřebuje již zmírňujícího prostředku smyslových požitků, jest uzdraven, setrvává ve stavu zdraví, cítí se blažen. A opravdové blaho to není ani teplem, ani chladem, ani žárem, ani ledem, jest prostě blahem toho, kdo jest uzdraven, kdo jest zdráv.

I já, otče rodiny, žil jsem dříve v domově, v majetku a užívání patera druhů smyslových požitků. Měl jsem tři paláce, jeden pro podzim, druhý pro zimu, třetí pro léto. I strávil jsem čtyři podzimní měsíce v podzimním paláci, kde dívky hrály a zpívaly. Později pochopil jsem podle skutečnosti vznik a zánik smyslového požitku, slast jím přinášenou a strast mu následující, jakož i jak požitek ten překonati, načež zavrhl jsem smyslovou vášeň, překonal smyslovou horečku, potlačil žízeň a dosáhl mír svého ducha. A viděl jsem, jak jiní tvorové, smyslovému požitku oddáni, žízní po smyslovém požitku, smyslovou horečkou rozpáleni, otročí smyslovým požitkům, nemohl jsem však jim závidět a žádnou radost spatřovat. A proč? Jelikož, otče rodiny, moje radost vzdálena smyslovým požitkům, dosahovala až k nebeskému blahu. Takové radosti požívaje mohl jsem obyčejného blaha postrádati a žádné radosti na něm nenalézati. Jako kdyby otec rodiny, neb syn rodiny, bohat, zlatem a majetkem nadmíru vybavený, v majetku a užívání patera smyslových požitků, ubíral se správnou cestou v konání, mluvení a myšlení, a při rozpadu těla, po smrti dospěl na dobrou stopu, v nebeský svět, kdež živ by byl v majetku a užívání nebeských smyslových požitků, a odsud pozoroval otce rodiny, nebo syna otce rodiny, zdaž by postrádal lidských smyslových požitků, zdaž by se přiklonil k lidským požitkům?"

"Zajisté nikoli, pane! Před lidskými smyslovými požitky třeba nebeským smyslovým požitkům dáti přednost!"

Ještě více, otče rodiny: před nebeskými požitky třeba dáti přednost zanechání všech smyslových požitků, před tělesnými světy světům bez forem, před světy bez forem nibbaně. Zdraví jest nejvyšším pokladem, nibbána nejvyšší slastí. Jde-li mnich, prostý chtíče po smyslových požitcích v prázdnou celu, pociťuje nadlidské blaho. Takový, otče rodiny, jest stav na výšinách mého učení. Ovšem třeba to zakusiti, třeba to prožíti. Kdybys prožil, věděl bys, co je zdraví jest, co nibbána. A jak bys počal prohlédati, přešla by tě chuť a radost ze smyslových požitků a uvažoval bys: Po dlouhý čas vpravdě jsem duchem svým byl klamán, mýlen, že nedal mi poznati pravého stavu věcí. -

Tolik důvěřuji Buddhovi a myslím, že může sděliti mi svoje učení, abych slepoty zbaven mohl se svého místa vstáti! -

Budiž, otče rodiny, přidruž se k Buddhovi, a budeš-li mu přidružen, uslyšíš dobré učení, a uslyšíš-li dobré učení, budeš podle něho žíti, a budeš-li podle něho žíti, dospěješ vbrzku tam, kde není žáru, ani mrazu. -

Výborně, pane, výborně! Jak když se překocené postaví, nebo zahalené odkryje, nebo zbloudilému cesta ukáže, nebo v temnotu světlo vnese, kdo oči má, věci ony uvidí: právě tak mi ukázáno bylo učení. A tak přijímám útočiště u Buddhy, v jeho učení a jeho mnišské obci. Za svého přívržence nechť mne Buddha považuje ode dneška po celý život.

streda 13. februára 2008

Dúhové telo - kresťansko/buddhistický výskum

Z angličtiny preložil Karma Gyalpo Dondrub.

Zdroj: SnowLion Newsletter, Stirrings—2001, http://www.zhaxizhuoma.net/

Nasledujúce je výber z viacerých pojednaní o výskume Francisca Tisa.

Keď David Steindl-Rast, benediktínsky mních navrhol skúmať „dúhové telo“, fenomén, v ktorom mŕtvola vysoko rozvinutých jedincov opakovane zmizne počas pár dní po smrti, dostal nadšenú odpoveď od Marilyn Schlitzovej, riaditeľky výskumu na IONS inštitúte.

V novo vytvorenej spolupráci s Easaleským Inštitútom, rozšíril IONS svoj výskum na „metanormálne schopnosti“ – jednanie, skúsenosti a telesné zmeny, ktoré sú výzvou pre naše pochopenie obyčajných ľudských schopností – pretože prinášajú zásadnú otázku o rozvoji potenciáli ľudských bytostí.

„Brat David nám povedal, že vzal tento projekt do rôznych inštitúcií a nadácií hľadajúc podporu,“ spomína Schlitzová. Jeho zámerom bolo podporiť tieto tvrdenia a zhromaždiť údaje, ktoré nie len pomôžu viac pochopiť dúhové telo, ale aj jeho širší význam. Bolo mu povedané, že takýto typ výskumu je neakceptovateľný pre hlavný vedecký prúd. Ale ja hovorím, „Toto je presne typ projektu, ktorý v IONS očakávame. Pokiaľ bude možné projekt hodnotiť v rámci prísnej kritiky, sme otvorený v akceptovaní hocijakej a každej otázky, ktorá môže rozšíriť našu predstavu, čo všetko ľudia dokážu.“

Záujem Steindl-Rasta o dúhové telo začal, keď počul rozličné príbehy o tibetských majstroch, ktorí skrz svoju prax dosiahli vysoký stupeň múdrosti a súcitu. Dopočul sa, že keď umreli, objavila sa zrazu na nebi dúha. „A bolo mi povedané, že po pár dňoch ich telá zmizli. Niekedy ostali nechty a vlasy. Niekedy neostalo nič.“

Tieto príbehy ho viedli k zamysleniu nad vzkriesením Ježiša Krista, ktoré je ústredné pre jeho vieru. „Vieme, že Ježiš bol veľmi súcitná a nesebecká osoba. Keď umrel, podľa evanjelií, jeho telo tam neskôr nebolo.“

V súčasnosti sa vzkriesenie Ježiša Krista interpretuje rôzne, v závislosti na duchovných sklonoch, podotýka Steindl-Rast. Pre fundamentalistov sa vzkriesenie – vstanie z mŕtvych – stalo iba Ježišovi a nemôže sa stať žiadnemu inému človeku. Minimalisti sa, na druhej strane, vraví Steindl-Rast, zameriavajú na živého ducha Ježiša a veria, že vzkriesenie sa netýkalo tela.

A zároveň, veľké množstvo ľudí (vrátane jeho) sú otvorený myšlienke, že aj telo je významné v duchovnej oblasti a že určité duchovné skúsenosti sú univerzálne.

V roku 1999 sa rozhodol preskúmať tento zvláštny jav dúhového tela a jeho prípadné spojenie s Ježišovým vzkriesením. „Poslal som fax kamarátovi vo Švajčiarsku, ktorý je zen-buddhistickým učiteľom. Vedel som, že tam žije veľa Tibeťanov, a poprosil som ho, či sa môže na dúhové telo popýtať. Dva dni neskôr som dostal faxom odpoveď, kde vravel, že jeden Tibeťan ho neočakávane navštívil a keď padla zmienka o dúhovom tele, povedal, „Stalo sa to iba nedávno jednému môjmu učiteľovi a slávny láma, ktorý bol toho svedkom napísal o ňom správu.“ V tomto bode sa Steindl-Rast kontaktoval s páterom Francis Tisom, vysväteným rímsko-katolíckym kňazom, ktorý nie len že študoval jazyky vrátane tibetštiny, ale je oboznámený aj s tibetskou kultúrou.

„Vedel som,“ hovorí Steindl-Rast, „že otec Tiso cestuje príležitostne do Tibetu, a tak som sa ho spýtal, či tam neplánuje cestu v blízkej budúcnosti. Povedal mi, že odchádza v ten samý deň.“

Steindl-Rast ho požiadal, či by sa nezastavil vo Švajčiarsku a neporozprával s tým Tibeťanom. Navzdory krátkej dobe, cestoval Tiso do Švajčiarska a tak výzkum začal.

Nedávne skúsenosti dúhového tela

Vďaka svojmu švajčiarskemu kontaktu získal meno mnícha, ktorého telo sa po smrti rozplynulo. Khenpo A-čhos, gelugpovský mních z Khamu v Tibete, ktorý umrel v 1998.Tisovi sa podarilo nájsť dedinu položenú vo vzdialenej oblasti, kde mal Khenpo A-čhos svoju pustovňu. Šiel tam, aby na pásku nahral rozhovory s očitými svedkami smrti Khenpo A-čhosa. Takisto sa rozprával s mnohými ľuďmi, ktorí ho poznali.

„Bol to veľmi zaujímavý človek, popri tom, ako umrel,“ komentuje Tiso. „Všetci spomínali jeho dôveru voči svojim sľubom, jeho čistotu života, a ako hovoril o dôležitosti rozvoja súcitu. Mal schopnosť naučiť dokonca aj najhrubšie typy, ako sa stať trochu jemnejší, trochu vnímavejší. Pobyt v jeho prítomnosti menil ľudí.“

Tiso sa rozprával s Lámom Nortom, synovcom Khenpo A-čhosa; Lámom Sonam Gjamtsom, mladým žiakom; a Lámom A-čhosom, priateľom v dharme posledného Khenpo A-čhosa. Popisovali nasledovné:

Potom, ako Khenpo obdržal rozsiahly tréning v školách gelug a ňingma tibetského buddhizmu, sa namiesto života vo veľkom kláštore rozhodol pre život v malej vzdialenej pustovni., kde praktikoval mantry a vizualizácie. Khenpov synovec a blízky žiak vraví, že niekedy videl Khenpa obchádzať pustovňu, hoci bol zamknutý vo vnútri. Rok pred jeho smrťou mu istý Rinpočhe poradil, aby si obstaral thanku (závesnú maľbu) Gandenu, raja, ktorý mu Rinpočhe predpovedal, že tam pôjde po smrti. Khenpo tak urobil, aby odstránil posledné stopy karmickej snahy, ktorá ho oslobodí pri dosiahnutí ďalšieho života.

Pár dní pred tým, než Khenpo umrel, objavila sa dúha priamo nad jeho chatkou. Po jeho smrti boli na nebi tucty dúh. Khenpo A-čhos umrel ležiac na pravom boku. Nebol chorý; nezdalo sa, že by s ním bolo niečo v neporiadku a recitoval mantru OM MANI PADME HUM stále dookola. Podľa svedkov, keď sa zastavil jeho dych, jeho pokožka akoby zružovela. Jeden človek povedal, že sa stala žiarivo bielou. Takisto jeho vrásky sa vyhladili a pokožka sa stala hebkou, ako u mladého chlapca. Pred pustovňou bolo vidno dúhy na oblohe, z ktorej pršal veľmi príjemný dážď. Takisto počuli hudbu, ktorú akoby niekto spieval za dverami, ale nebolo rozumieť slová. Každý z prítomných cítili sladkú vôňu, podobnú na parfum.

Lama A-čhos navrhol, že by mali priateľove telo zabaliť do žltej róby, akú nosia všetci gelugpovský mnísi. Ako ubiehali dni, tvrdia, že mohli vidieť skrz róbu, že sa jeho kosti jeho telo zmenšujú.

Po siedmich dňoch odstránili žltú látku a neostalo žiadne telo. Láma Norta a pár ďalších tvrdia, že sa im po smrti Khenpo A-čhos objavil vo víziách a snoch.

Ďalšie prejavy dúhového tela

Francis Tiso spomína, že jedno z najpútavejších interview spravil s Lámom A-čhosom. Povedal Tisovi, že keď umrie, tiež manifestuje dúhové telo. „Ukázal nám dve fotky, kde bol odfotený v tme a jeho telo vyžarovalo lúče svetla.“

Pretože Láma A-čhos zdôraznil, že je možné manifestovať dúhové telo za živa, nie len po smrti, plánuje Tiso návrat do Tibetu s profesionálnym fotoaparátom, aby skúsil odfotiť toto vyžarujúce svetlo.“

Boli študované aj iné metanormálne udalosti, ktoré sa udiali po smrti. Napríklad dvaja Tisovi kolegovia Deborah a Bižhan Monavarian, boli prítomní pri posmrtnom procese Dilgo Khjence Rinpočheho, ktorý umrel pred ôsmymi rokmi (1910 – 1991). „Tento muž bol človek s veľmi veľkými kosťami,“ hovorí Tiso, „a hovorí sa, že sedem týždňov po smrti sa jeho mäso zmenšilo. To by sa dalo spraviť chemickými prípravkami, avšak aj jeho kosti sa zmenšili.“

Zmenšenie tela sa udialo aj ďalšiemu guruovi, Lámovi Thubtenovi. Jeho miniatúrne telo teraz držia v kláštore Manali, v Indii. Tiso potvrdil, že proces zmenšenia tela, či jeho zmiznutia krátko po smrti, je dokumentovaný niekoľko storočí, ako napríklad v klasickom príbehu o Milarepovi, buddhistickom svätcovi z Tibetu, ktorý žil v 11tom storočí. Jeho životopis bol preložený do angličtiny Walter Evans-Wentzom v 1920tom. (Súčasný najuznávanejši preklad je od doktora Lobsanga Lhalunpu, prekl)

„V deviatej kapitole tejto literárnej klasiky,“ vysvetľuje Tiso, ktorý napísal dizartačku o buddhistických svätcoch, „sa hovorí, že jeho telo úplne zmizlo krátko po jeho smrti.“

Ešte rannejšie biografie Milarepu, hovorí Tiso, dosvedčujú tento jav. Podobné správy existujú takisto o veľkom tantrickom majstrovi z ôsmeho storočia, Padmasambhavovi, o tom, ako jeho telo zmizlo.

Francis Tiso povedal, že význam dúhového tela presahuje jógické dosiahnutie. Je to najvyššia manifestácia súcitu, schopnosť skutočného bódhisattvu ukázať ľuďom, že stojí za to nastúpiť cestu., že obetovanie sa stojí za to, a že ich snaha má univerzálnu silu dosiahnuť za hranice tela, či času.

Francis Tiso bol hlboko dotknutý so stretnutia s lámom a žiakmi. Láma mu povedal, že musí študovať mnoho rokov, kým pochopí dúhové telo, „Dúhové telo nevidíte očami tela, ale srdcom.“