V ľadovej oblasti Buddhovho učenia

Nasledujúce je prevzaté z knihy Leopolda Procházku "O buddhistické meditaci", ktorá bola jednou z mojich ranných kníh. Nasledujúca pasáž bola v tej dobe pre mňa veľmi inšpiratívna a prínosná. Nedávno som ju našiel kdesi na webe (http://satori.mysteria.cz/led.html).

V ledové oblasti Buddhova učení

Byla to hromádka malomocných, zbídačelých, ubohých, nešťastných lidí, kteří zapuzeni bližními živořili ve zvláštních chýších daleko za vsí. Nikdo se celkem o ně nestaral. A lidé tito, s tělem pokrytým mokvajícími vředy, s údy zachvácenými hnilobou, rozžíranými červy a rozdrásanými nehty, hledali úlevu svých bolestí tím, že otevřené rány vysoušeli nad jamkou naplněnou žhavým uhlím. Ač čím více své otevřené rány rozdírali a tělo jimi pokryté nad žhavým uhlem vysušovali, tím více naplňovaly se ony rány špínou, hnilobným zápachem a hnisem, přece pociťovali při svém počínání jistý požitek, úlevu a uspokojení.

Jeden z těchto nešťastníků nebyl zcela opuštěn. Jednoho dne vzpomněli si na něho jeho přátelé a příbuzní, odvedli ho z kruhu spolutrpitelů a zjednali odborného lékaře. A když lékař mu dal lék, byl po čase své hrozivé nemoci zbaven, uzdravil se, takže mohl se odebrati kam se mu líbilo. A tu navštívil své bývalé druhy v bídě a zastihl je, jak právě opět svá těla nad dolíkem žhavým uhlem naplněným vysoušeli. A lidé ti ho zvali a takto k němu volali: Pojď, druhu, posaď se k nám ku žhavému uhlí, je to příjemné! - Uzdravený člověk ten však zděšen prchl, aby se nikdy více nevrátil k místu trýzně.

A pak zřel jiné lidi, jak žili v majetku a požitku pěti druhů smyslového prožívání, předmětů okem do vědomí vstupujících, zvuků uchem do vědomí vstupujících, pachů nosem do vědomí vstupujících, šťav jazykem do vědomí vstupujících, hmatových objektů tělem do vědomí vstupujících, toužených, milovaných, příjemných, smyslovým žádostivostem odpovídajících, vyhovujících, vnadných. A tu probudil se v něm chtíč po smyslových požitcích, a probuzený chtíč ten se stal brzy šlehajícím plamenem, který ho hrozil stráviti. Aby chtíč upokojil, žádostivostí puzen, drážděn, překonán, právě z trýznivého chtíče, vrhl se také do víru smyslových požitků, pásl se na příjemných postavách, požíval milých zvuků, těšil se z milých pachů, pochutnával si na vybraných jídlech a opíjel se rozkoší doteků a myslil při tom: Jak příjemné! Jak rozkošné! Tento žár horoucího života, jaké štěstí!

A stalo se, že tento muž se procházel jednou u Alavi v lese. Zde shlédl pojednou Buddhu, sedícího na hromadě listí, ponořeného v rozjímání. Přikročil k němu, uctivě pozdravil a stranou se usadil. A sedě stranou, takto k Buddhovi pravil: "Zdaž žije Buddha šťasten?" - "Tak jest tomu, otče rodiny, žiji šťasten a jsem jedním z těch, kteří ve světě šťastni živi jsou. - Studenou jest zimní noc, pane, přichází doba jinovatky, drsnou jest půda rozšlapaná kopyty dobytka, tenké listové lůžko, spoře listí na stromech, lehké žluté roucho mnišské, ostře věje řezavý zimní vítr. Tak jest tomu, otče rodiny, a přes to žiji šťasten a jsem jedním z těch, kteří ve světě šťastni živi jsou." -

A Buddha pokračoval: " V majetku máš, otče rodiny, domek ozdobený a malovaný, chráněný a opatřený pevnými dveřmi, okny na závoru. Jsou v něm pohovky pokryté vlněnými, měkkými a zdobenými látkami, s polštáři a pokrývkami z jemných kůží, lampa svítí v místnosti, čtyři paní vnadné a milování hodné, stojí k službám. Jsi zde šťasten?" -

" Jsem zde šťasten, pane, a jsem jedním z těch, kteří ve světě šťastni živi jsou." -

"Jak jest tomu však, otče rodiny, jest snad možno, že tvé bohatství bude ti odebráno králem, nebo vyloupeno lupiči, nebo stráveno ohněm, nebo odplaveno vodou, nebo oderváno hrabivými příbuznými, takž po té strast a těžkomyslnost na tebe dolehnou a naříkaje, budeš bědovati: Majetku svého nemám více!"

"To jest ovšem možno, pane!"

"A dále, otče rodiny, pohleď na své ženy v rozkvětu jejich mladých jar, ani příliš velkých, ani příliš malých, ani příliš plných, ani příliš útlých, ani příliš temných, ani příliš světlých, nezdají se býti v tento čas nádhernými?"

"Zajisté pane!"

"Jest však možno, otče rodiny, že tyto sestry se jednoho dne roznemohou, onemocní, a budou zde ležeti pomazány lejnem a močí, jinými drženy, jinými ošetřovány?"

"To jest možno, pane!"

"Nebo jest možno, otče rodiny, že tyto sestry dosáhnou vysokého věku osmdesáti, devadesáti, nebo sta roků, že pak budou zlomeny, shrbeny, stráveny, o berle opřeny, a plížit se klopýtajíce, zvadlé, bezzubé, s naběhlými žilami, s holou třesoucí se hlavou, plny vrásek a skvrn pleti?"

"I to jest možno, pane!"

"A dále, otče rodiny, zdaž nepřijde den, kdy těla těchto sester budou ležeti na pohřebišti, nadmuta, modročerná, přešlá v hnilobu, a nebude pak, co zářivou krásou bylo, zaniklé, a bída jejich zjevná?"

"Ovšem že, pane, přijde den, kdy zjevnou stane se bída, chovající v sobě zářivou krásu!"

"A dále otče rodiny, zdaž tvůj čas se nenaplní, takže pak sám na sobě seznáš: Nevlastním jest svět, vše opouštěje třeba jíti! Neboť na zesnulém nelpí majetek, ani žena nebo dítě, ani peníz, statek nebo země, příliš krátký je náš život praví myslitelé, nestálý, nejistý, bez trvání. Pak člověk klíčí znovu ve věčném kolotání, klíčí v novém klínu podle svých skutků, snad jako zvíře nebo snad ještě hůře?"

"I já tak na sobě seznám, pane!"

Tudíž, otče rodiny, podobně v duchu důkladně uvažuj, zdaž pravdou, co jsi řekl: Šťasten jsem, pane, a z těch, kdo šťastni ve světě žijí, jsem jedním z nich?"

"Jak by to mohlo pravdou býti, pane, při takové vyhlídce, při hrozící té budoucnosti! Ty však, pane, nazýváš se šťastným, proč stavíš se k těm, kteří šťastně žijí v světě?"

"Onen chtíč po smyslových požitcích, otče rodiny, který nad jejich pomíjejícností rodí strast a žal již za života a zděšenou úzkost v smrti, jest mnou zrušen, vykořeněn, zcela zničen, takže nemůže více klíčit a rozvinout se. A protože všechna žádostivost ve mně vyhasla, nelpím již na ničem, jelikož na ničem nelpím, proto se ničeho neobávám, jelikož se ničeho již neobávám, ani v životě ani v smrti, proto panuje ve mne mír, Velký Mír. Proto, otče rodiny, žiji šťasten, a jsem jedním z těch, kteří ve světě šťastni živi jsou!"

"Avšak tento mír bez radosti, pane, musí být velmi žalným mírem, tento život bez tepla musí se podobati širému, sněhovému, bílému poli, život studený a mrazivý jako ledovec?"

"Tak nesmíš na věc nazírati, otče rodiny! Jak mně bylo řečeno, byl jsi dříve churav, trpící, těžce nemocný, údy tvého těla byly pokryty vředy, uhnívající a červy rozežrány, neboť trpěl jsi zlou nemocí, malomocenstvím. A abys zmírnil trýznivé svědění svých otevřených ran, rozdíral jsi je a nechal tělo své vysoušeti nad dolíkem plným žhavého uhlí. Kdyby ti byl někdo tehdy ono žhavé uhlí odebral, zdaž nebyl bys propukl proto v nářek a žalování?"

"Ovšem, pane, byl bych propukl proto v nářek a žalování. Neboť žhavé uhlí to bylo mírnícím prostředkem, aby nesnesitelné svědění bylo zapuzeno."

"Nyní však, otče rodiny, kdy jsi malomocenství zbaven, uzdraven, zdaž bys, jiného malomocného spatře, který cáry trhá se svého červy rozežraného těla, tělo nad dolíkem plným rozžhaveného uhlí vysušuje, jemu záviděl, a žhoucí uhelný dolík a podobný mírnící prostředek postrádal?"

"Nikoliv, pane, Je-li kdo nemocen, potřebuje léčivý prostředek, není-li však nemocen, nemá ho zapotřebí. "

"A jest mír, otče rodiny, který ti dalo oproštění se od malomocenství, mírem žalným, a podobá se tvůj nynější život bez žáru uhelného dolíku širému, bílému, sněhovému poli, jest studený, mrazivý jako ledovec?"

"Nikoliv, pane. Zanechání žhavého dolíku bylo důsledkem mého uzdravení, a na místo žáru žhoucího uhlí nenastoupil chlad, nýbrž blaho zdraví. Vpravdě pane, je onen žár příliš bolestivý, nesnesitelně a hrozně žhnoucí a stravující."

"Co myslíš, otče rodiny: jest snad teprve nyní onen žár příliš bolestivý, nesnesitelně a hrozně žhoucí a stravující, nebo byl takový již tehdy, kdys ještě trpěl malomocenstvím?"

"Nyní právě, pane, jest žár onen příliš bolestivý, nesnesitelně a hrozně žhoucí a stravující, a i tehdy v čas mé nemoci byl žár ten příliš bolestivý, nesnesitelně a hrozně žhoucí a stravující. Jako malomocný ovšem, pane, jehož údy pokryty byly vředy, zahnívající a červy rozhlodány, nehty rozškrábány, když cáry z nich jsem trhal, byl jsem pomatené mysli, a když jsem žár bolestně snášel, v bludu: jak příjemno!"

"A právě tak, otče rodiny, jako byly smyslové požitky minulosti bolestně snesitelné, strašně žhnoucí a stravující, budou také smyslové požitky budoucnosti bolestně snesitelné, strašně žhoucí, stravující, a jsou také smyslové požitky přítomnosti bolestně snesitelné, strašně žhoucí, stravující. Avšak tvorové, otče rodiny, oddaní smyslovým požitkům, žízní po smyslových požitcích stravováni, smyslovou horečkou zažehnuti, jsou pomateného ducha a když smyslové požitky bolestně snášejí, v bludu: jak příjemno!" Jako člověk malomocný, který čím více nad jámou plnou žhavého uhlí své tělo vysušuje, tím více a více se otevřené rány jeho špínou, zápachem a hnisem plní, on však při tom přece jistou příjemnost, určitý požitek pociťuje, právě tak, otče rodiny, hoví tvorové smyslovým požitkům, aby ukojili žízeň po smyslových požitcích, aby nasitili smyslovou horečku, která jimi lomcuje. Avšak čím více a více hoví a otročí smyslovým požitkům, tím více a více roste v nich smyslová vášeň, tím mocněji a mocněji hárá smyslová horečka, ale oni přece pociťují jistou příjemnost, určitý požitek, sledujíc paterý druh smyslových požitků. Je to příjemnost, jest to požitek, jaký připravuje malomocnému žhoucí uhlí. Když však člověk potlačí žízeň po smyslových požitcích a zažehná tak horečku smyslových vášní, pak nepotřebuje již zmírňujícího prostředku smyslových požitků, jest uzdraven, setrvává ve stavu zdraví, cítí se blažen. A opravdové blaho to není ani teplem, ani chladem, ani žárem, ani ledem, jest prostě blahem toho, kdo jest uzdraven, kdo jest zdráv.

I já, otče rodiny, žil jsem dříve v domově, v majetku a užívání patera druhů smyslových požitků. Měl jsem tři paláce, jeden pro podzim, druhý pro zimu, třetí pro léto. I strávil jsem čtyři podzimní měsíce v podzimním paláci, kde dívky hrály a zpívaly. Později pochopil jsem podle skutečnosti vznik a zánik smyslového požitku, slast jím přinášenou a strast mu následující, jakož i jak požitek ten překonati, načež zavrhl jsem smyslovou vášeň, překonal smyslovou horečku, potlačil žízeň a dosáhl mír svého ducha. A viděl jsem, jak jiní tvorové, smyslovému požitku oddáni, žízní po smyslovém požitku, smyslovou horečkou rozpáleni, otročí smyslovým požitkům, nemohl jsem však jim závidět a žádnou radost spatřovat. A proč? Jelikož, otče rodiny, moje radost vzdálena smyslovým požitkům, dosahovala až k nebeskému blahu. Takové radosti požívaje mohl jsem obyčejného blaha postrádati a žádné radosti na něm nenalézati. Jako kdyby otec rodiny, neb syn rodiny, bohat, zlatem a majetkem nadmíru vybavený, v majetku a užívání patera smyslových požitků, ubíral se správnou cestou v konání, mluvení a myšlení, a při rozpadu těla, po smrti dospěl na dobrou stopu, v nebeský svět, kdež živ by byl v majetku a užívání nebeských smyslových požitků, a odsud pozoroval otce rodiny, nebo syna otce rodiny, zdaž by postrádal lidských smyslových požitků, zdaž by se přiklonil k lidským požitkům?"

"Zajisté nikoli, pane! Před lidskými smyslovými požitky třeba nebeským smyslovým požitkům dáti přednost!"

Ještě více, otče rodiny: před nebeskými požitky třeba dáti přednost zanechání všech smyslových požitků, před tělesnými světy světům bez forem, před světy bez forem nibbaně. Zdraví jest nejvyšším pokladem, nibbána nejvyšší slastí. Jde-li mnich, prostý chtíče po smyslových požitcích v prázdnou celu, pociťuje nadlidské blaho. Takový, otče rodiny, jest stav na výšinách mého učení. Ovšem třeba to zakusiti, třeba to prožíti. Kdybys prožil, věděl bys, co je zdraví jest, co nibbána. A jak bys počal prohlédati, přešla by tě chuť a radost ze smyslových požitků a uvažoval bys: Po dlouhý čas vpravdě jsem duchem svým byl klamán, mýlen, že nedal mi poznati pravého stavu věcí. -

Tolik důvěřuji Buddhovi a myslím, že může sděliti mi svoje učení, abych slepoty zbaven mohl se svého místa vstáti! -

Budiž, otče rodiny, přidruž se k Buddhovi, a budeš-li mu přidružen, uslyšíš dobré učení, a uslyšíš-li dobré učení, budeš podle něho žíti, a budeš-li podle něho žíti, dospěješ vbrzku tam, kde není žáru, ani mrazu. -

Výborně, pane, výborně! Jak když se překocené postaví, nebo zahalené odkryje, nebo zbloudilému cesta ukáže, nebo v temnotu světlo vnese, kdo oči má, věci ony uvidí: právě tak mi ukázáno bylo učení. A tak přijímám útočiště u Buddhy, v jeho učení a jeho mnišské obci. Za svého přívržence nechť mne Buddha považuje ode dneška po celý život.