Adžan Ča - Tiché lesné jazierko

Uvnitř vás není nic, vůbec nic.


Když jsem byl třetí rok mnichem, měl jsem pochybnosti o povaze samádhi a moudrosti. Protože jsem opravdu toužil zažít samádhi, bez ustání jsem usilovně konal svou praxi. Když jsem seděl v meditaci, snažil jsem se ten proces vykalkulovat, a proto byla moje mysl obzvláště rozptýlená. Když jsem nedělal nic zvláštního a nemeditoval jsem, bylo to
v pořádku. Ale když jsem se rozhodl soustředit svou mysl, naopak se velice rozrušila. „Co se to děje?“ divil jsem se. „Proč to takhle dělá?“ Po nějaké době jsem si uvědomil, že soustředění je jako dýchání. Když se rozhodnete přinutit váš dech, aby byl hluboký nebo mělký, rychlý nebo pomalý, je dýchání velice obtížné. Ale když prostě jen jdete a neuvědomujete si své vdechy a výdechy, dýchání je přirozené a hladké. Stejně tak jakýkoliv pokus přinutit se být pokojný je prostě jen výraz připoutání a touhy a brání vaší pozornosti, aby se usadila.

Jak šel čas, pokračovat jsem v praxi s velkou vírou a vzrůstajícím pochopením.
Postupně jsem začal vidět přirozený meditační proces. Protože moje touhy byly zcela
jasně překážkou, snažil jsem se dělat praxi s větší otevřeností a zkoumal jsem prvky
mysli, jak se naskytly. Seděl jsem a pozoroval, seděl a pozoroval, znovu a stále znovu.
Jednoho dne, mnohem později, jsem chodil v meditaci, bylo už po jedenácté hodině
v noci. Nebyly zde žádné moje myšlenky. Byl jsem v lesním klášteře a v dálce jsem
mohl slyšet zvuky slavnosti, která se odehrávala ve vesnici. Když mě meditace v chůzi 79
unavila, šel jsem do své chatky. Když jsem si sedal, měl jsem pocit, že se do pozice se
zkříženýma nohama nedostanu dost rychle. Moje mysl chtěla zcela spontánně vstoupit
do hlubšího soustředění. Dělo se to zcela samo. Pomyslel jsem si: „Proč je to takhle?“
Když jsem seděl, byl jsem opravdu pokojný; moje mysl byla pevná a soustředěná. Ne
že bych neslyšel zvuky zpěvu přicházející z vesnice, ale stejně dobře jsem je mohl
neslyšet.

Když jsem tuto mysl, soustředěnou do jednoho bodu, obrátil ke zvukům, slyšel jsem
je; když ne, bylo ticho. Jestliže přišly zvuky, díval jsem se na toho, kdo si byl vědom,
kdo byl od nich oddělen a kontemploval jsem: „Nebude-li toto, co jiného by to mohlo
být?“ Viděl jsem svou mysl i její objekt stojící mimo jako tuhle mísu a hrnec. Mysl
a zvuky nebyly vůbec spojené. Pokračoval jsem ve zkoumání tímto způsobem a pak
jsem pochopil. Viděl jsem, co drží subjekt a objekt dohromady, a když bylo toto spojení
zlomeno, vynořil se pravý mír.

Moje mysl se při této příležitosti nezajímala o nic jiného. Kdybych musel cvičení
zastavit, mohl bych to udělat zcela snadno. Když mnich skončí praxi, předpokládá se,
že by měl uvažovat takto: „Jsem líný? Nebo jsem unavený? Jsem nepokojný?“ Ne,
v mé mysli nebyla žádná lenost nebo únava nebo nepokoj, byla tam v každém smyslu
jen úplnost a dostatek.

Když jsem přestal, abych si odpočinul, bylo to jen sezení, co přestalo. Moje mysl
zůstala stejná, nehybná. Když jsem si lehl, byla v tom okamžiku moje mysl stejně klidná
jako předtím. Když se moje hlava dotkla polštáře, nastal v mé mysli cosi jako obrat
dovnitř. Nevěděl jsem, kam se to obracelo, ale stalo se to, jako když je zapnut elektrický
proud, a moje tělo vybuchlo s doprovodem hlasitých zvuků. Vědomí bylo tak jemné, jak
se to zdá jen možné. Když mysl přešla přes tenhle bod, pokračovala dále. Uvnitř nebylo
nic, vůbec nic; nic tam nevstupovalo a k ničemu nebylo možné dojít. Uvnitř se vědomí
na chvilku zastavilo a pak vyšlo ven. Nebylo to tak, že bych je já přiměl vyjít - ne, byl
jsem jen pozorovatel, ten, kdo si byl vědom.

Když jsem vyšel z tohoto stavu, vrátil jsem se do běžného stavu mysli a objevila
se otázka: „Co to bylo?“ Přišla odpověď: „Tyto věci jsou právě to, co jsou; není žádný
důvod je zpochybňovat.“ Jen právě tolik bylo řečeno a moje mysl to přijala.
Po chvilce přestávky se mysl opět obrátila dovnitř. Neobrátil jsem ji já, obrátila se
sama. Když vešla dovnitř, dosáhla svou hranici tak jako předtím. Tentokrát se moje
tělo rozpadlo do malých kousků a mysl šla dále, tichá, nedosažitelná. Když takto vešla
dovnitř a zůstala na tak dlouho, jak si přála, vyšla zase ven a vrátila se k normálu. Po
celý ten čas jednala mysl zcela samostatně. Nesnažil jsem se ji přinutit, aby přicházela
či odcházela nějakým zvláštním způsobem. Byl jsem si jen vědom a pozoroval jsem.
Neměl jsem žádné pochybnosti. Prostě jsem jen dál seděl a kontemploval.
Pak šla mysl potřetí dovnitř a celý svět se rozpadl na části: země, tráva, stromy, hory,
lidé, všechno bylo jen prostorem. Nic nezůstalo. Když mysl vešla dovnitř, spočívala
tak dlouho, jak si přála a zůstala tak dlouho, jak si přála, stáhla se a vrátila k normálu.
Nevím, jak to bylo, takové věci je těžké vidět a hovořit o nich. Není nic, s čím by se to
dalo srovnat.

Kdo by mohl říci, co se stalo v těchto třech případech? Kdo ví? Jak bych to mohl
nazvat? To, o čem jsem tady mluvil, je všechno věc přirozenosti mysli. Není nutné
mluvit o různých kategoriích mentálních faktorů a vědomí. Šel jsem do praxe se silnou
vírou, připraven vsadit svůj život, a když jsem se vynořil z téhle zkušenosti, celý svět se
změnil. Všechno poznání a pochopení prošlo proměnou. Kdyby mě někdo viděl, myslel
by si možná, že jsem blázen. Ve skutečnosti by se nějaký člověk bez silné bdělosti
mohl opravdu docela dobře zbláznit, protože nic na světě nezůstalo stejné jako předtím.
Ale ve skutečnosti jsem to byl já, co se změnilo a přece jsem byl pořád stejný člověk.
Jestliže by nějaký člověk smýšlel nějak, já bych smýšlel jinak; když by mluvil nějak, já
bych mluvil zase jinak. Dále už jsem nešel stejně se zbytkem lidstva.

Když moje mysl dosáhla vrcholu své síly, byla to v zásadě věc mentální energie,
energie soustředění. Zkušenost, kterou jsem právě popisoval, byla založena na energii
samádhi. Když samádhi dosahuje tuto úroveň, vipassana probíhá naprosto bez úsilí.
Jestliže takto děláte svou praxi, nebudete muset hledat příliš daleko. Příteli, proč to
nezkusit?

Je tady člun, se kterým můžete dosáhnout druhého břehu. Proč si nenaskočit? Nebo
dáváte přednost tomu kalu a slizu? Kdykoliv mohu odplout pryč, ale teď tu na vás
čekám.

Preložil: Aleš Adámek